Generálporučík Ing. Petr Pavel, M.A. – náčelník generálního štábu ČR

28.05.2013 07:28 | Dita Brančíková

Generálporučík Ing. Petr Pavel, M.A., je od 1. července 2012 náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky – tedy nejvyšším vojenským představitelem naší armády. Po absolvování vojenského gymnázia v Opavě pokračoval studiem na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. V letech 1988–1991 se vzdělával na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně a poté také na studijních pobytech ve štábní škole v Camberley, na Královské akademii obranných studií a na King's College London, kde prošel výukou mezinárodních vztahů. Začínal u výsadkového vojska a jeden čas pracoval v armádní zpravodajské službě. V lednu 1993 se vyznamenal v mírových misích UNPROFOR. Jeho jednotka byla vyslána, aby zachránila odříznuté francouzské vojáky, kteří byli ve válečné zóně mezi Srby a Chorvaty. Díky této akci si Petr Pavel získal respekt a uznání a také obdržel státní vyznamenání ČR, medaili Za hrdinství. Je ženatý a má dva syny Jana a Petra. 

 

Kdysi se říkalo, že „každý voják má v tornistře maršálskou hůl“. Co musí dnes splnit voják, který chce dosáhnout hodnosti generálporučíka?
Určitě bych mohl mluvit o tom, jak je potřeba být pracovitý, snaživý, ale každopádně je to o splnění některých základních předpokladů, ať už je to vzdělání, bezpečnostní prověrka nebo praxe. Ale zcela určitě je to i o notné dávce štěstí, kdy je člověk ve správnou chvíli na správném místě se správnými lidmi. A bezesporu je to také o trpělivosti, o tom, že člověk musí projít spoustou funkcí, které třeba nejsou příjemné. Hlavní je nenechat se odradit.

 

Vystudoval jste Vojenské gymnázium v Opavě, Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově a postgraduál na Vojenské akademii v Brně. Jak na tato léta vzpomínáte?
Musím říct, že s odstupem let člověk samozřejmě zapomene to špatné a vzpomíná na ty lepší věci. Ale pro mě vojenské školství v době, kdy jsem ho absolvoval, tedy vojenské gymnázium a vojenská vysoká škola ve Vyškově, nebylo obdobím, na které bych vzpomínal příliš rád. Vojenské školství bylo postaveno úplně jinak než to současné a pro mě bylo snad až příliš svazující a někdy i deprimující. Z těch let se snažím zachovávat si hezké vzpomínky, ale že bych to vnímal jako jednoznačně pozitivní období, to ne. Další školy, které jsem absolvoval, tam už to bylo o něčem jiném. Úrovní studia, celým systémem a režimem mi už byly mnohem bližší, takže to už je naopak období, na které vzpomínám velice rád. Především na ty školy, které jsem absolvoval v zahraničí, protože tam to bylo i o mezinárodních kontaktech. Bylo to velice barvité a zajímavé.

 

Ano, a tomu bych se chtěla věnovat. Před 12 lety jste si udělal několik prestižních britských kurzů, kurz pro vyšší důstojníky a kurz generálního štábu. Co bylo náplní těchto kurzů?
V rozpětí deseti let jsem v Británii absolvoval dvě školy, každou v délce trvání jednoho roku. Jedna (pozn. redakce: v roce 1995) byla na úrovni středně vyššího vojenského managementu, to znamená na úrovni velení brigády. Druhá byla nejvyšší strategická, téměř vojensko-politická škola, protože na Královské akademii obranných studií se mnou byli nejenom vojáci, ale třeba i poslanci britského parlamentu, příslušníci policejního sboru, zástupci velkých firem. Tato škola připravovala lidi pro ty nejvyšší funkce v armádě, policii, v obranném průmyslu i v politice. V jednom ročníku nás bylo 80 ze 40 různých zemí. Takže jenom když si představíte tu směsici národů a kultur, tak to člověku dá jinou perspektivu a rozhled. Byli jsme tam nejen zástupci zemí sdružených v NATO, ale i mnoha jiných zemí, arabských, afrických, asijských, latinskoamerických. Takže ta mozaika byla opravdu zajímavá.

 

Zůstali vám z dob tohohle studia nějací přátelé? Jste s někým v kontaktu?
Určitě. Myslím si, že systém britského vzdělávání na vyšší úrovni je postaven na rozumném předpokladu, že nějaké procento z absolventů se výhledově dostane do vysokých funkcí. Takže bude velice dobré nejen pro Británii, ale i o pro ně samotné, když budou udržovat kontakty. O tom je možná více než polovina celého studia – o sdílení, vzájemném obohacování a o budování kontaktů. A všechny ty školy rok co rok vydávají svůj zpravodaj, ve kterém se aktualizují všechny důležité údaje o absolventech – jejich nové funkce, změny v jejich životě. Tak, aby ti lidé mohli udržovat kontakt, i když na sebe nejsou přímo navázáni. Všichni ten seznam máme pro případ potřeby. Člověk nikdy neví, kdy nastane situace, kdy se dvě země mohou dostat do nějakého konfliktnějšího vztahu nebo kdy budou řešit nějaký problém. V takovém případě není nic jednoduššího než zavolat, případně napsat spolužákovi, se kterým máme společné vazby, znají se i naše rodiny, a na základě těchto osobních vazeb zjistit, co se vlastně děje. Už jen tím se často dá mnoho vyřešit.

 

To je určitě výhoda, když člověk zná důležité lidi a může jim zavolat. Jak vypadá váš obvyklý pracovní den a kolik lidí potřebujete k úzké spolupráci?
Bohužel, můj běžný pracovní den sestává více z kancelářského „válčení“ než třeba z návštěv vojáků u útvaru nebo ve výcviku, což už asi patří k funkci. Jsou to většinou jednání, ať už na úrovni generálního štábu, na úrovni generální štáb – ministerstvo, nebo na úrovni generální štáb – mimorezortní zařízení. Je to i celá řada porad a množství administrativy.

 

Nepohlcuje vás příliš byrokracie ve vašem úřadu, nebo máte přijatelnou rovnováhu ve svých pracovních povinnostech?
Byrokracie zahlcuje asi každého. A zahlcuje každou řídící strukturu. Podstatné je, jak se s tím daná struktura dokáže vyrovnávat. Přirozeným jevem všech struktur je, že časem zahlcují samy sebe. Čas od času se musí provést něco jako reset systému, všechno to očistit a začít zase od začátku. My se snažíme to dělat postupně, tak abychom ty byrokratické procesy, které se zde během let vyvinuly přirozenou cestou, vrátili do mezí zdravého rozumu. Některé se snažíme úplně odstranit, aby se nestalo, že pro samou byrokracii nám nezbude čas na vlastní práci.

 

Takže u vás asi nepřipadá v úvahu práce „od…do“?
I v armádě se musíme řídit zákoníkem práce, takže máme předepsanou pracovní dobu. Nicméně řekl bych, že málokterý voják pracuje v režimu „od…do“. U generálských hodností se považuje za téměř normální, že jsme k dispozici, kdykoliv je potřeba, často i o víkendech. Pracovní doba pak hraje sekundární roli.

 

Máte přibližně přehled o tom, kolik služebních cest vaše pracovní pozice vyžaduje za rok a kam nejčastěji a v jakých zájmech jezdíte?
Snažím se do zahraničí cestovat tehdy, kdy je to nezbytné a účelné. Ne všechny věci se dají vyřešit mailem, proto osobní účast na konferencích, seminářích a dvoustranných jednáních zůstává klíčovou při budování a udržování dobrých vztahů. Třikrát do roka jedu na jednání svých protějšků v rámci NATO, na úrovni vojenského výboru. Dvakrát do roka do EU. Je v zájmu České republiky i Armády České republiky udržovat dobré regionální i bilaterální vztahy. Periodicky a recipročně se proto uskutečňují návštěvy na úrovni náčelníků generálních štábů partnerských a aliančních států. A nemohu zapomenout na návštěvy u našich vojáků v zahraničních operacích. Celkem tak 15–20 zahraničních služebních cest do roka. Domácí cesty nepočítám, sem spadají návštěvy útvarů a zařízení armády a také celá řada jednání mimo Prahu.

 

Pamatujete si na svoji první návštěvu při nástupu do funkce? Kam jste jel?
Vůbec první návštěva byla tradičně na Slovensko. Další cesta byla do Srbska a Makedonie. To jsou návštěvy, které sice jsou oficiální, ale dá se při nich vyřešit mnoho věcí, někdy i odblokovat spolupráci, která trošku zamrzla, posunout společné aktivity k lepšímu a k většímu efektu.

 

S jakou zemí se vám nejsložitěji udržuje komunikace a proč?
To se nedá říct, viděl bych to spíše na úrovni obsahové. Může být z hlediska obsahu nějaká věc složitější a pak se ta jednání vedou delší dobu. Nebo se může stát, že se sejdou dvě osoby, které si lidsky nesednou. Potom je i ta vůle scházet se a posouvat věci dál menší. Nedá se to však vztáhnout na nějaký stát.

 

Jaký je v armádě rozdíl mezi funkcí a hodností? Dosáhl jste již nejvyšší funkce nebo hodnosti?
Armáda, jako hierarchicky postavená organizace, má své hodnosti od vojína až po armádního generála a ty jsou výrazem růstu v kariéře vojáka. Nejsou nutně svázány s funkcí. Připravovaná legislativa, která zavede systém řízení kariér vojáků z povolání (nebo také kariérní řád), více sváže hodnosti s konkrétní funkcí. Takže například když někdo bude zastávat funkci velitele čety, s tou funkcí se bude vázat hodnost poručík. S funkcí velitele roty se bude vázat hodnost kapitán. S velitelem praporu se bude vázat hodnost podplukovník. U některých, zejména odborných funkcí bude seznam použitelných hodností širší. Hodnost je výrazem kariérního růstu vojáka, funkce je odrazem organizační struktury, tedy celku, který řídí.

 

Účastnil jste se několika mezinárodních misí. Považujete některou z nich za zvláště pozoruhodnou, mimořádnou? V jakém směru?
Jak je to v životě s většinou věcí, mimořádná byla asi ta první. Byla to mise UNPROFOR v bývalé Jugoslávii, pod hlavičkou OSN. Byla to první větší operace, které jsme se účastnili po nasazení v první válce v Zálivu. Bylo mi tehdy 29 let a všechno pro mě bylo nové a nepoznané. Podobně jako pro celou armádu a stát. Učili jsme se „za pochodu“, sbírali zkušenosti často systémem pokus – chyba. Byl to můj první kontakt s válkou, s utrpením a strastmi, které přináší. Navíc v Evropě a v zemi, kterou jsme nedlouho předtím považovali za ráj na zemi. Zvláštní byla tato mise i tím, že jsme v její polovině, v průběhu válečného konfliktu, dělili československý prapor na českou a slovenskou část.

 

Můj otec sloužil jako podplukovník v misi SFOR, bylo mu tehdy 50 let a byl nejstarší v misi. Je to tak, že v 50 letech už je voják starý?
Ne, není. Měli jsme v misi i starší. Tehdy jsme měli armádu založenou na vojácích základní služby, na základě všeobecné branné povinnosti . Vojáci základní služby nesměli vyjet do misí. Jednotka, která tam vyjížděla, byla složená z vojáků z povolání a doplněná o vojáky v záloze. Záložníci většinou byli starší než my, někteří i těch 50–55 let, říkali jsme jim „dědku“. Dobře to fungovalo, na rozdíl od nás měli ohromnou životní zkušenost a s ohledem na své civilní povolání a rodiny měli také větší pud sebezáchovy a civilnější pohled na věc. Tato kombinace vojenského a civilního pohledu byla v misi velmi užitečná, dalo nám to lidštější rozměr. Nechovali jsme se jako kdysi francouzští vojáci v Čadu, ale respektovali jsme civilní obyvatelstvo, což se nám mnohdy vyplatilo.

 

Je nějaký rozdíl mezi vojáky v současných misích a vojáky v 90. letech, kdy mise začínaly?

Celá armáda se od základů změnila a to se týká i vojáků. Před dvaceti lety si s sebou armáda nesla dědictví armády budované podle zásad Varšavské smlouvy. Dnešní armáda je naprosto srovnatelná s jinými uznávanými světovými armádami. Prošla celkovou restrukturalizací a stala se plně profesionální. Je vyzbrojená nejmodernějšími zbraněmi a technikou. Naši vojáci jsou zkušenější, otevřenější a sebejistější a v ničem si nezadají s vojáky našich koaličních partnerů, například s vojáky britské nebo americké armády, k nimž dříve vzhlíželi jako k určitému vzoru. Vzhledem k tomu, že naši vojáci jsou u bojových jednotek v průměru starší než třeba američtí a většinou mají za sebou i více rotací, chodili si k nim občas Američané v místech společného působení v Afghánistánu pro radu. Schopnosti a nasazení našich vojáků jsou v Alianci vysoce ceněny. To naší armádě přidává podloženou sebedůvěru. Z tohoto pohledu je naše současná armáda opravdu úplně jiná než před dvaceti lety.

 

Jaký význam mají v armádě vojenští psychologové? Tehdy tam měli jak psychologa, tak kaplana.
Dnes je to stejně tak. Vidím přínos v obou. Psycholog by neměl v armádě fungovat jako klinický psycholog, ale spíš jako poradce velitele, který má vyhodnocovat, jaké jsou nálady a problémy, a směrovat velitele tak, aby těmto problémům předcházel. U kaplana je to spíš o morální a duchovní útěše. Je zajímavé, že například v misi v Afghánistánu, přestože je oficiálně 90 % našich vojáků nevěřících, kaplan slouží téměř všem. Nikdo nemá problém, byť voják k žádné víře nepatří, jít si popovídat, když cítí nějaký problém. Mé vysvětlení je, že když voják přijde v misi za psychologem, tak jakoby přiznával svoji slabost, že potřebuje pomoc psychologa (někteří nerozlišují psycholog/psychiatr). Proto za tím psychologem raději ani nejdou. Když však jde za duchovním, jde si s ním jen popovídat a tím spíše, že je nevěřící, se pomoc dostává do nezávislé úrovně. My chlapi neradi přiznáváme, že máme slabost, tak se nám líp chodí za kaplanem promluvit si z vlastní vůle, než abychom šli za psychologem pro pomoc a přiznali, že máme problém. Myslím si, že když má voják možnost si vybrat a velitel má možnost se opřít o víc názorů, je to ku prospěchu věci.

 

Jak hodnotíte stav naší armády co do počtu a rozpočtu?
Dnes je armáda plně profesionální, od roku 2005. Po 10 letech působení v Afghánistánu je úplně jinde, než byla na počátku 90. let z hlediska zkušeností, výzbroje a vybavení. Vojáci jsou stejně dobře připravení a motivovaní, ale tehdy jim chyběla zkušenost. Tehdy jsme se učili a sbírali zkušenosti, dnes už vojáci jezdí do mise, která pro ně samotné není ničím novým. Jednak proto, že většina je tam poněkolikáté, a z hlediska zázemí a celkového zabezpečení se jedná o standardní postupy. Víme, jak kterou situaci řešit, na koho se obrátit, jak se řeší vznikající problémy. Vojáci vědí, že se na ten mechanizmus mohou spolehnout. Voják ví, že když bude zraněn v misi, je připravena zdravotnická evakuace, je připraven systém, který ho dostane do nemocnice a následně domů. Když bude chybět materiál, tak ví, jakým způsobem se bude nahrazovat, což v počátcích nebylo.

 

Ano, náš otec byl svědkem havárie vrtulníku, kde jsme si tehdy doma prožili perné chvíle, než jsme zjistili, že je v pořádku. Při akci tehdy zasahoval jako tlumočník raněným vojákům v britské nemocnici…
A to je další standardní situace. Dnes když se něco takové stane, tak od prvního vojáka, který je na místě nehody, až po toho posledního, který se na řešení nehody podílí, každý ví, co má dělat. Kdo jakou činnost provádí a v jakém pořadí, kdo koho informuje, kdo za co odpovídá. Vše je dopředu připraveno, mnohokrát procvičeno a lidé jedou podle stanovených postupů.

 

Sám jste získal státní vyznamenání ČR. Za co přesně? Vnímáte, že jsou u nás příslušníci armády dostatečně ohodnocováni?
Dostal jsem ho v roce 1997 od prezidenta Havla. Bylo to jedno z prvních státních vyznamenání, medaile Za hrdinství. Bylo to za misi na Balkáně na přelomu let 1992 a 1993, kdy jsme dostali z obklíčení 53 francouzských vojáků.

 

To je pěkné. Ke kterému ocenění máte zvláštní vztah, spojuje se s ním třeba i nějaký zvláštní příběh?
To bylo za stejnou akci z francouzské strany, Francouzský válečný kříž s bronzovou hvězdou. U Francouzů administrativní proces trval kratší dobu, podepsal ho prezident Francouzské republiky, bylo to první zahraniční vyznamenání, vážím si ho asi nejvíc. Byla tam slavnostní atmosféra, oproti českému vyznamenání to bylo emotivnější v tom, že když jsme vojáky z prostoru boje předávali francouzským velitelům, tak to přijetí Francouzů bylo daleko od toho, co se tehdy nosilo u nás. Drželi se rytířských tradic, cti, navzdory tomu, že byli v poli, vystrojili se do maximálně slavnostní uniformy, měli šavle, otevřeli šampaňské, vyjádřili úctu vojákům, kteří do té doby pro ně byli trošku outsideři, a chovali se k nám jako k sobě rovným, se kterými mohou jednat na stejné úrovni. Proto jsem si tohoto vyznamenání cenil nejvíc.

 

Vojenské řemeslo se v průběhu historie hodně změnilo. Ve středověku vznikl rytířský přístup k boji, protivníci se často uznávali. Naproti tomu dnes je doba zbraní, kdy se protivníci nevidí, a navíc smrt protivníka, útok ze zálohy je mnohdy podmínkou splnění cíle. Co je vaší duši bližší – rytířský souboj a čest, nebo moderní válka?
Ani války v minulosti nebyly jen o tom, že jdeme čelem k sobě a víme o všem. I tehdy se používaly různé léčky, úskoky, už od starověku. Trojský kůň nebyl nic jiného, to nebylo příliš rytířské. Účel světil prostředky vždy, v každém vedení boje. Já si spíš myslím, že je to o tom respektu k protivníkovi. Nejde a priori o nenávist. Jde o to, že voják má nějakou čest a respektuje protivníka, ať už je jakýkoli. Jsou určitá daná pravidla, například Ženevská konvence a další, jak se má člověk chovat v boji. Poté jsou lidské hodnoty, které ten člověk vyznává. I vůči protivníkům, kteří si to „nezaslouží“, člověk nějaká pravidla vždy respektuje. Ani v Afghánistánu, kde se člověk setkává s řadou různých zvěrstev, člověk neoplácí stejnou mincí. Jsme profesionálové, jsme vojáci a neděláme to.

 

Řada zemí používá zbraně, které jsou na vysoké technické úrovni, a proti nim stojí běžní Afghánci s ruční jednoduchou zbraní a svým způsobem vítězí, není to tak?
To je zajímavý paradox. Na jedné straně řada států používá stále dražší a sofistikovanější a složitější zbraně. Na druhé straně ani to někdy nestačí k tomu, aby si poradili s mnohem méně sofistikovaným protivníkem. Vrátím se zpět do Afghánistánu, když se podíváme na tu obrovskou technologickou převahu, kterou tam má Aliance, a proti nim v podstatě nevyzbrojení Afghánci, to je jedno z velkých dilemat asymetrického boje současnosti…

 

Jaké zbraně používají Afghánci, jak vypadá jejich útok?
Většinou lehké zbraně, od ručních zbraní, přes kulomety a neřízené rakety až po improvizované prostředky. Oni sice odpalují rakety, ale stačí jim k tomu pick-up, na něm vzadu připevněná roura a z té odpalují rakety proti koaličním základnám. Bez jakéhokoli zaměřovače. Nemají bezpilotní prostředky, letectvo, dělostřelectvo, domlouvají se místo drahých stanic mobilním telefonem. Nejvíc problémů nám nadělají hnojivem. Dusíkatá hnojiva se používají pro výrobu improvizovaných trhavin. Drtivá většina všech útoků, které tam provedli na konvoje a vojáky, byla právě prostřednictvím těchto improvizovaných zařízení. Vezmou 50 kilogramů hnojiva, smíchají to ve vhodném poměru, dají do toho rozbušku za pár dolarů, odpálí to na dálku mobilním telefonem nebo primitivním tlakovým spínačem.

 

Není však tato defenziva způsobena tím, že vojska NATO bojují se „zavřenýma očima a v rukavičkách“? Kdybyste chtěli, tak to tam přece vypleníte velmi snadno, ne? Zachováváte ony konvence…
To je jeden z důvodů, proč nemůžeme adekvátně reagovat. Například přes léto, v provincii Logar, kde jsme měli provinční rekonstrukční tým, jsme registrovali ostřelování až pěti raketami denně. Člověk by si řekl: „To je takový problém se s tím vypořádat a střílet zpátky?“ My přesně víme, odkud se střílí. Stačilo by zavelet, jednu dělostřeleckou salvu nebo navést letectvo a bylo by vyřešeno. Problém je v tom, že protivník střílí z vesnice. Vezmou si děti z širokého okolí, shromáždí je kolem, děti si tam hrají, pobíhají, oni uprostřed tohoto houfu dětí odpálí raketu a vědí, že my nazpět nevystřelíme ani náboj. Poté si to v klidu sbalí a odjedou. Je zde obrovská disproporce na jedné straně mezi technologií a na druhé straně nesofistikovaným protivníkem bez zdrojů, který ale může dlouhodobě vzdorovat lépe vyzbrojenému protivníkovi, pokud vhodně využívá prostředí. Afghánistán je učebnicový příklad. Stejně tak tomu bylo i v Iráku, kdy Američané, Britové, celá koalice, se svojí ohromnou armádou a vyspělou technikou na předměstí větších měst v úzkých uličkách snadno ztratila snadno zničil tank za 150 milionů jedním ručním protitankovým granátem za 100 dolarů. Takhle Američané přišli o pár tanků a transportérů a museli hned změnit taktiku. Poznali, že takto se válka vyhrát nedá.

 

V těchto situacích, kdy je třeba dělat rychlé rozhodnutí, když se voják rozhodne něco udělat a nenechá si to schválit, nese odpovědnost jeho nadřízený?

Armáda má delegovanou odpovědnost i pravomoc. Velitel čety, který má čtyři tanky, nese odpovědnost. Jestliže se nějak špatně rozhodne a přijde o tank, je to jeho odpovědnost. Jeho velitel mu schválí základní plán pro operaci, ale dílčí řízení té jeho části operace je odpovědností každého velitele. Každý na své úrovni nese odpovědnost za to, co se v tom jeho celku děje. Já nesu odpovědnost za vše, co se stane v celé armádě. (smích) V konfliktu je to složitější, není možné trestat velitele za to, že se rozhodl chybně, samozřejmě pokud zjevně neporušil zákony, pravidla a normy. Správnost rozhodování velitelů v boji pak většinou posuzují analytici nebo historici.

 

Kterou armádu na světě považujete za nejschopnější?
Naši samozřejmě. (smích)

 

A tu druhou?
Myslím, že každá armáda má něco. Kdybych si měl vybrat, tak technologickou, metodickou úroveň americké armády, patriotizmus francouzské armády, všeobecné dovednosti naší armády. To kdybychom spojili dohromady, vznikla by úžasná armáda!

 

Když se ve 2. světové válce Němci pokoušeli obsadit Rusko, nebylo tehdy Rusko vůbec připravené se bránit. Ale během velmi krátké doby se dokázalo začít slušně bránit a vytlačit Němce. Jak byli ruští vojáci schopni se vyzbrojit a vyškolit? V jakém horizontu jsme toho schopni my dnes?
Tohle je věc, která je na delší dobu. Čím složitější technika, tím delší příprava. My dnes také nemáme počet vojáků, který by odpovídal všem možnostem ohrožení. V případě většího konfliktu bychom museli mobilizovat a připravovat další vojáky. Máme tříměsíční základní výcvik. V rámci výcviku je voják schopen být zařazen k jednotce, ovládá zbraň, ovládá základní dovednosti. U jednotky dostává pokračující výcvik na konkrétní techniku, kterou bude obsluhovat, ať už jsou to transportéry Pandur, letadla, vrtulníky nebo radiolokační technika. Tam to může být i rok, než se doškolí na úroveň, kdy bude schopen přinášet výsledky.

 

Jaké by měly být základní vlastnosti dobrého vojáka? Dokážete rozpoznat, zda se uchazeč o místo v armádě do armády skutečně hodí?
My na to máme náborová centra, ale ta neřeší schopnosti vojáka, ale spíš zjišťují, zda splňuje kritéria, aby mohl být přijat. Když projde základním sítem, prochází poté tříměsíční základní přípravou ve Vyškově, kde by se mělo prokázat, zda má schopnost být vojákem, nebo ne. Zde se ještě někteří méně schopní nebo motivovaní vyřadí, takže poté už projdou lidé, kteří jsou schopni dalšího výcviku v armádě. Přesto i potom někteří z nich v průběhu odejdou. Buď přijdou na to, že to není to, co očekávali, nebo se ukážou některé vlastnosti, které nejsou slučitelné s povoláním vojáka, a tito lidé jsou nuceni odejít.

 

Jaký je dnes poměr mužů a žen v armádě?
Dnes máme v armádě okolo 13 procent žen, což není malé číslo.

 

Jak si stojíme v porovnání se světem?
Většinou se to pohybuje okolo 10 procent.

 

Procházejí ženy v nějakém směru odlišným tréninkem než muži?
Dříve byly ženy v armádě většinou v podpůrných funkcích – spojařky, zdravotnice nebo administrativní pracovnice. Dnes jsou v podstatě na všech úrovních vojenských odborností a hodností. Máme i ženy pilotky. Ženy procházejí naprosto stejným výcvikem jako muži. Jediné odlišnosti jsou v normách pro přezkoušení z tělesné přípravy.

 

Když se ve svých 36 letech rozhodnu jít k armádě, můžu?
Ano.

 

Je v zájmu armády dělat nějakou preventivní osvětu či průpravu veřejnosti, co se týká její bezpečnosti?
Určitě, nejen osvětu ve smyslu branné přípravy. Dříve narození si pamatují děti s chlebníkem a masku s chobotem. Nevím, do kdy to bylo, za mě rozhodně ano. Nicméně všichni lidé by si měli uvědomit to, že obrana země není záležitostí pár vojáků v misích, ale věcí všech. Zodpovídá za to nejen vláda, ale i každý občan svým dílem. Pokud na obranu rezignujeme a řekneme si, že nemá cenu se bránit, pak si ten stát ani nezasloužíme. Pak nám ho může kdokoli sebrat. I dnes občas slýcháme, a to i mezi politiky, že obrana je věcí armády. To sice ano, ale my vždy říkáme: „Primárně ano, ale pak je zde spousta věcí, o kterých armáda nerozhoduje, které s obranou souvisejí.“ Například příprava státního území, zásob, příprava ostatních rezortů na případný konflikt. Pokud na krizi nebo konflikt nebude připravený rezort zdravotnictví, dopravy, energetiky nebo průmyslu, bude to hodně špatně. Pocítíme to všichni.

 

Má naše republika s nějakou jinou zemí napjatější vztahy?
Všechny sousední země jsou členy NATO nebo EU. Takže v rámci bezpečnostních struktur jsme obklopeni ze všech stran partnerskými zeměmi. Ze vzdálenějších zemí, pokud máme třecí plochy, tak jsou daleko za hranicemi NATO. Máme okolo nás dostatečně široký nárazník, abychom nemuseli pociťovat žádné přímé ohrožení. Alespoň pokud jde o konvenční hrozby.

 

A s Amerikou?
S USA máme spíš nadstandardní vztahy. Ze všech jednání je patrná vstřícnost, spolupráce funguje dobře.

 

Pokud byste mohl cestovat časem, v jaké době a jaké jednotce by vás lákalo velet?
(smích) To je docela morbidní otázka, kde vést nějakou bojovou činnost. Chtěl bych být v kůži velitele některé z jednotek, které po 2. světové válce procházely evropskými městy, když těch šest hrozných let bylo za nimi. Chtěl bych zažít ten pocit hrdosti, štěstí, uvolnění, prostě: je to za námi, zvládli jsme to, přežili jsme to, je to pryč. To krátké období euforie, která nastane, kdy všichni věříme, že teď začneme vše dělat jinak a lépe.

 

Setkáváte se s v soukromí s některými válečnými veterány?
Určitě, v Ústřední vojenské nemocnici je zřízen ústav pro válečné veterány, mají každý svůj pokoj se sociálním zařízením, je to tam velice pěkné. My tam za nimi pravidelně jezdíme, oni se účastní našich akcí, jsou na ně pravidelně zváni. Myslím si, že vztahy s nimi fungují velice dobře. Rezort obrany má zřízený odbor pro veterány, který jim věnuje maximální péči, poskytuje zázemí, organizuje pro ně akce včetně odvozu a programu. Myslím si, že to zajištění je velice dobré.

 

Kolik máme válečných veteránů?
Asi 1400 druhoválečných veteránů. Těm nejstarším je 95 let. Nedávno jeden slavil 90. narozeniny, byli jsme mu přát v domově při vojenské nemocnici. Novodobých veteránů je už kolem patnácti tisíc.

 

Jak snášela vaše rodina vaši častou nepřítomnost doma? Povolání vojáka s sebou nese cestování, ale také vysoké riziko nebezpečí…
To je samozřejmě problém. Dnes jsou mise od čtyř měsíců do jednoho roku. Záleží na odbornosti, ale i ty čtyři měsíce jsou dlouhá doba. U malého dítěte je odloučení na půl roku jako pět let pro dospělého. Standardní doba je půl roku, s rotací je to sedm měsíců, to je dlouhá doba a někdy to dělá problémy.

 

Co říkáte na zrušení povinné vojenské služby?
Setkávám se poměrně často s tím, že jak muži, tak ženy jsou toho názoru, že ta služba měla svůj smysl. Maminky to vidí tak, že mají doma nevycválané lenochy, kteří jim do třiceti visí na krku a nedokážou se o sebe postarat. Tatínkové říkají, že jim vojna chybí, protože by potřebovali kázeň a zodpovědnost. My když jsme tu profesionalizaci dělali, věděli jsme, že toto bude trošku problém, protože se tím armáda odtrhává od společnosti. Zároveň se vytváří ten pocit, že obrana je záležitostí armády a ne naše. Ale jasným kritériem byla ekonomika, protože armáda založená na vojácích základní služby je poměrně neefektivní a v konečném důsledku dražší. Musí se v ní vystřídat více lidí a s tím, jak se technika komplikuje a je náročnější, se voják za oněch 12 měsíců (někde dokonce i devět měsíců) stěží stihne připravit na užívání techniky a odchází. V řadě odborností to ani nejde, někdy se člověk připravuje tři roky, než je schopen podávat nějaké výsledky. Například radiolokátory, řízení leteckého provozu. U odborně velmi náročných specializací, které nelze cvičit v rámci základního výcviku, bychom stejně museli na částečnou profesionalizaci přistoupit. My jsme si vědomi toho, že je potřeba tento deficit odstranit, proto jsme přišli s novou koncepcí aktivních záloh, aby všichni, kdo mají pocit, že by se mohli nějak podílet na obraně státu, dostali možnost zapojit se do aktivních záloh.

 

A co ti ostatní?
Pro ty ostatní se připravuje forma něčeho, jako byla branná výchova, aby děti na základních školách, obecně mladá generace, věděli, o čem bezpečnost a obrana jsou. Aby měli základní návyky pro krizové situace. Nejsme vystaveni například jih USA častým tornádům jako například jih USA nebo zemětřesením jako Japonsko, případně jako některé země hrozbě teroristických útoků. Toho všeho jsme naštěstí ušetřeni, ale jsou určité základní návyky a znalosti, které se hodí. Takže když budeme ve školách dávat nějaké základní penzum vědomostí, bude to ve prospěch celé společnosti.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková, Jiří Brančík

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Generálním štábem ČR 

www.acr.army.cz/struktura/generalni-stab/default.htm

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře